DUCHOVNÍ UMĚNÍ A ZODPOVĚDNOST

Následující text, uveřejněný v časopisu Ateliér 9/2005, je výsledkem diskuse mezi M.Trizuljakem a Vladimírem Kokoliou, viz článek M.Trizuljaka NADĚJE (Ateliér 22/2003) a článek Vladimíra Kokolii DUCHOVNÍ UMĚNÍ (Ateliér 4/2005)

Stať Vladimíra Kokolii (Ateliér, 4/2005, str.2) vnímám jako pozvání k rozhovoru na téma, které se v různých podobách pravidelně vrací na scénu. Je škoda, že se většina Kokoliova textu odvíjí v poloze paušalizující karikatury („duchaři“, diskutující o superstrunách a dvakrát zatlučené Lazarově rakvi, čarodějové, kteří chodí s psím chlupem na rozcestí atd.). To neprospívá proklamované péči o úroveň rozpravy, mnohem užitečnější by byla věcná argumentace ke zmíněným článkům.

Necítím však potřebu s autorem nějak zvlášť polemizovat, protože se mi zdá, že některé věci vnímáme podobně. Zdravý rozum a ucházející vztahy se sousedy jsou určitě lepší, než vizionářské blouznění. Zcela jistě musíme respektovat zranitelnost některých pojmů a zacházet s nimi nanejvýš opatrně. Také souhlasím s názorem, že si nikdo nemůže nárokovat výjimečné postavení z titulu své víry (křesťanské, muslimské, buddhistické anebo osobní, niterné, k žádné konfesi se nehlásící). Domnívám se, že cílem Kokoliova textu je především upozornit na nedostatek sebekritičnosti a jednostranné přehánění, případně na konjunkturální vypůjčování obsahů a symbolik, které by domněle mohly uměleckou tvorbu vylepšit. To se však zdaleka nemusí vztahovat jenom na „duchovnost“; protože ani spoléhání na „starou dobrou vědu“ samo o sobě ještě nikoho z nás neučiní neomylným. Za zmínku stojí fenomén absolutizace, jehož podstatou je, že někdo začne sám sebe ztotožňovat s Pravdou a přisvojuje si právo potírat všechny ostatní jako „pobloudilé“. Děje se to ve vědě, v náboženství, filozofii, politice i umění. Imunní není nikdo, některé formy mohou být patologické, jiné jsou třeba jenom úsměvné.

Ludwig Wittgenstein, autor velké lidské křehkosti a komplikovaného vývoje v osobním životě i v myšlení, nemůže být tak úplně jednoduše použit jako argument k vyloučení některých témat z diskuse¹. Zkoumání myšlenkových a duchovních pohybů ve společnosti a jejich inspiračního potenciálu musí být součástí standardní rozpravy. Jenom tak je šance rozpoznat, co má rozumný relevantní obsah. Wittgensteinova teze, že k přesnějšímu pochopení významu slov je nutné vzít do úvahy kontext jejich použití (viz dílo Philosophische Untersuchungen, které bylo vydáno posmrtně v r. 1953), může také napomoci při zkoumání tématu duchovního umění.

K pojmům a jejich používání

V dnešní situaci není snadné hledat obecná rozlišovací kriteria a dohodnout se alespoň na základních souřadnicích vzájemné komunikace. Výrazy jako „duchovnost“ a „duchovní“ mohou u různých lidí vyvolat rozdílné představy, zejména proto, že vnímání jejich původního obsahu (náboženská zkušenost, osobní bytí), se posouvá směrem k abstraktním neživotným konstrukcím. Duchovní svět je svět života a životních forem². V kontextu náboženské výpovědi o světě je „duchovnost“ vlastností živých osob a ne neživých předmětů či skutečností. Duchovní život je úzce navázaný na oblast komunikace člověka s živým osobním Bohem. Tato komunikace má své konkrétní formy, jako je například modlitba, meditace, liturgie, cílené studium, ale je to především věc rozhodnutí, vůle, rovnováhy intelektové a citové složky, vědomého neustálého nasměrování na dobro a snahy žít v souladu s poznaným. Důkazem „duchovnosti“ nejsou paranormální jevy, záhadná mluva, upadání do extáze, vznášení se ve vzduchu apod., ale je to vždycky konkrétní projev zdravé a rozumné životní praxe, například již zmíněné dobré vztahy se sousedy. K pochopení zákonitostí duchovního života je naprosto nezbytná dobrá orientace v normálních úkolech praktického každodenního života. Jako příklad mohu uvést příběh z autobiografické knihy kardinála Jeana Marie Lustigera. V mládí chtěl vstoupit do kláštera a možná očekával, že při prvním setkání s opatem se bude mluvit o hlubokých duchovních pohnutkách. Dostal však do ruky velké zahradní nůžky a úkol ostříhat živý plot. Co je duchovní, je konkrétní, stačí se podívat na některé celosvětově uznávané osobnosti, jako například tibetský dalajláma, anebo papež Jan Pavel II., Karol Wojtyla. To neznamená, že by v duchovním životě neexistovaly mimořádné jevy, ale ve vztahu k nim je vždy nutné rozlišování jejich původu, střízlivost a opatrné zkoumání.

Vyobrazení: Jan Římský - Archa

Zde přicházíme k odlišeni pojmů „duchovní“ a „duchový“. Výraz „duchovní“ se týká náboženské zkušenosti, a výraz „duchový“ se týká jednak většiny prastarých animistických kultů (národních či kmenových), ale také spiritizmu, čili různých praktik „vyvolávání duchů“. Příklon k duchařství, okultismu, magii a „manipulaci s energiemi“, doprovázený přehnaným zájmem o paranormální jevy, se v postmoderní společnosti objevuje poměrně často. Je to jeden z výrazů implicitní touhy po naplnění života nějakým hlubším smyslem. Pokusy kontaktovat „svět duchů a mocností“, se mnohdy bohužel konají bez rozlišování, zda je to pro dobro, nebo pro zlo. Často to vyústí v přímý opak duchovního života, přičemž jedním z průvodních jevů je odtržení od životní konkrétnosti, až po jednoznačně patologické projevy. Propagace okultizmu, černé magie a neskrývaného satanizmu opravdu není nevinnou hříčkou. Tyto jevy v současné kultuře existují a snaží se působit například na mladé lidi, stačí občas se podívat na několik videoklipů ze světových a domácích hitparád. Kdo se zajímá o mýtické mocnosti a síly, tak buďto orientuje své (možná i zpočátku upřímné) snahy nesprávným směrem, anebo mu ani tak nejde o duchovní hledání, ale o moc. Příběh o Faustovi je sice možné brát jako uměleckou fikci, či romantickou legendu, ale je v něm zároveň obsaženo vážné varování: experimenty s negativními světy jsou fatálně nebezpečné a vedou nejenom k sebedestrukci, ale i k vážnému narušení mezilidských vztahů, až po globální rozměry³.

V evropském kulturním kontextu lze vystopovat, že pojem „duchovní“ má původ v životní praxi, navázané na obsah křesťanské tradice (zde je pravděpodobně namístě dodat, že nejenom křesťanské, i když v některých jiných kulturách a náboženských výpovědích se možná tomuto výrazu rozumí jinak). Duchovní umění (ve smyslu náboženské inspirace) ve světové kultuře jednoduše existuje a také v dnešní době se jím mohou umělci vážně zabývat⁴. (Rád dávám Vláďovi Kokoliovi za pravdu, že takoví tvůrci většinou sami o sobě neradi mluví a nemají potřebu stylizovat se do kategorie „duchovních umělců“.) Do hry vstupují i další okruhy, například vlivy velkých východních náboženství a osobní intuitivní hledání. Ke všem podobným cestám je možné přistupovat soustředěně a zodpovědně, ale objevují se i výstřednosti, pseudonáboženské výpovědi, povrchní pózy a šarlatánství. Výše popsané jevy se reálně promítají do lidské společnosti, včetně umění, nelze je však bez rozlišení navzájem slučovat, protože každý z nich má jinou váhu a jiné důsledky. Vzhledem k riziku nejednoznačných výkladů bych při hodnocení aktuálně vznikající tvorby navrhoval používat pojem „duchovní umění“ s velkou opatrností (nejde ani tak o to, že by skutečné duchovní umění neexistovalo, ale spíše o to, že se podobné pojmenování někdy používá nemístně). Vhodnější a přesnější by bylo mluvit o různých zdrojích inspirace, mezi nimi i o podnětech z duchovní oblasti, ovšem za předpokladu rozlišování, s dostatkem prostoru pro analytický přístup.

Vyobrazení: Petr Štěpán - „Andělé v branách města“

Dlužno ještě dodat, že pojem „duchovní“ lze do určité míry vnímat také v souvislosti, která nemusí být explicitně náboženská. Mám na mysli jeho užití v kulturním smyslu. Svět lidského ducha zahrnuje mentální energii, vůli, intelekt, vznik a používání jazyka až po formulaci složitých abstraktních pojmů, přemýšlení, vědu, filozofii, umění, schopnost rozlišování a rozhodování, schopnost budovat sociální vztahy, atd. „Lidský duch“ dokáže za pomoci supervýkonných teleskopů fyzicky dohlédnout téměř až na okraj vesmíru. Ve světě lidského ducha můžeme zcela klidně a legitimně mluvit o inspiraci, intuici, podvědomí, pochopení hlubších souvislostí, aniž by kdo koho podezíral, že to přehání s nějakým „duchařstvím“. V takto definovaném kontextu vnímáme umění jako jeden z výrazů pohybu ve světě lidského ducha. Pak je samozřejmě zbytečné a nesmyslné přidávat další ozvláštňující, „duchovnost“ zdůrazňující přívlastky. Zpětně nám to možná pomůže zpřesnit chápání výrazu „duchovní“, v návratu k původnímu náboženskému smyslu jeho používání. (V tomto odstavci záměrně ponechávám stranou všechny ty formálně-definiční sváry filozofů, antropologů, psychologů a dalších o tom, co to vlastně ten „lidský duch“ je).

Výtvarné umění a duchovní inspirace

Připomenu projekt Petra Nedomy s názvem „Hořící keř“, výstavu „Znak a světlo“, kterou připravil Ivo Binder (obojí ze začátku 90.let 20. stol.), vídeňskou výstavu Marca Chagalla⁵, současnou expozici Aléna Diviše v pražském Rudolfinu, či kroměřížský mezinárodní festival Forfest, který se už dvě desetiletí velice seriozně zabývá duchovními inspiracemi v hudbě a výtvarném umění. Uvedené příklady svojí rozdílností, doufám, dostatečně ukazují, že ani není možné vytvářet umělé elitní „duchovní“ skupiny. O nějakém „boji za jedině správné duchovní umění“ (viz článek V.Kokolii) nemůže být ani řeč.

Umění je především kvalitní anebo nekvalitní, vnímá, či ignoruje civilizační proudy své doby, klouže po povrchu anebo jde na podstatu věci. Inspirace nepochybně může - a také nemusí - být duchovní, ale samo dílo je viditelnou materiální formou s vlastními zákonitostmi. Nemá smysl přetěžovat uměleckou tvorbu „duchovní samochválou“, mnohem lepší je střízlivá každodenní práce. Člověk při ní tak jako tak musí brát v potaz pravdivost, hledání krásy a rozlišování mezi dobrým a zlým, správným a nesprávným. Nakreslení jedné přesně vystihující čáry, nanesení barevné plochy, či použití přesného slova v náležitých souvislostech, to nejsou indiferentní úkony, ale zodpovědná činnost, jíž nechybí etický rozměr. Umění je vnitřně propojeno se světem duchovního hledání a s přemýšlením o smyslu existence; a už nejednou v historii prokázalo schopnost ovlivnit běh věcí tohoto světa.

Reprodukce: Tomáš Rossí - „Obraz“

Na závěr bych rád uvedl příklad díla, které má hlubokou myšlenku a strhující humanistický obsah. Mám na mysli památník Yad Va Shem⁶ v Jeruzalémě, zejména pavilon, který připomíná životy dětí, zmařené v nacistických koncentrácích. Vstupte dovnitř a ocitnete se v tajemném prostoru tmy, v níž se vznáší nesčetné množství mihotavých světel. Odněkud z dálky slyšíte tichý táhlý zpěv. Mužské a ženské hlasy vyslovují jména dětí, jejich věk a název země, z níž pocházely. Zažijete tam pocit odhmotnění, jako byste se vznášeli a nebyli schopní ovlivnit svůj pohyb vůlí. Vše je založeno na prosté konstrukci ve tvaru mnohostěnného hranolu obloženého tmavými skly, jimiž se znásobují průsvity a odrazy světla několika málo svící. Výsledkem je mimořádná působivost celku. Ve vzduchu visí strašlivá otázka PROČ se to všechno muselo stát, ale také záchvěv naděje: jména dětí jsou vložena do ruky Někoho, kdo zná odpověď na všechny hrůzy a absurdity, které jsme my lidé napáchali.

Různé myšlenkové, filozofické a duchovní koncepty nelze rozvíjet bez vazby na zodpovědnost. (O nastolování chladných neosobních konceptů a o jejich důsledcích jsem psal v kritizovaném článku před dvěmi léty). Jsem přesvědčen o tom, že je potřebné hledat konkrétní lidský obsah⁷, jak v tvorbě, tak v diskusích o umění. Tím „lidským“ nemyslím ani tak přímou popisnou figuraci, spíše vnitřní náboj tvorby – klidně to může být meditativní ponor při pohledu na kliku u dveří, anebo „vnitřní krajina“. Harmonickou složkou takového obsahu je i duchovní svět, který si nenárokuje nadřazené postavení a sehrává integrující roli ve službě lidskosti.

© Marek Trizuljak

(Uveřejněno v časopisu Ateliér č. 9/2005, jako reakce na článek Vladimíra Kokolii „Duchovní umění“, Ateliér 4/2005.)

Stať Vladimíra Kokolii ke stažení zde: Duchovní umění

_______________________________________________________________________

1 Ludwig Wittgenstein (1889 - 1951), se zabýval logickou metodu jazyka, založeného na atomicky přesných, jednoznačných slovech a vyjádřeních. Kvůli tomu odložil stranou všechny složité a nesnadno uchopitelné pojmy. V pozdějším vývoji se snažil vlastní názory revidovat a formuloval tezi, že význam slov je určen až kontextem jejich použití. Zavedl také pojem „jazykových her“, jako souhrnu pravidel užívání řeči v rámci určitého myšlenkového či kulturního okruhu.

² Pro pochopení slov jako duchovní, duchovnost, duchovno, spiritualita, spirituálnost, a také pro pochopení rozdílů mezi nimi, by bylo nutné udělat dostatečně hluboký exkurs alespoň do filozofických, teologických a sémantických studií ve věci významu a obsahu slova duch - spiritus.

³ (Viz např. Hitler a nacizmus – málo se ví o tom, že špičky SS byly sektou, která se pravidelně scházela, aby vzývala temné síly. Měli k tomu účelu zřízené kultovní prostory, atd. V archivech americké armády jsou uloženy dokumenty a svědectví o těchto skutečnostech).

⁴ Například významná realizace sochaře Otmara Olivy, mobiliář kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu (dokončeno v r.1999).

⁵ „Marc Chagall a biblické příběhy“, Albertina, Vídeň, do konce března 2005.

⁶ Název Yad Va Shem by se dal (velmi opatrně) přeložit jako Jména vložená do Ruky.

⁷ Mezi mnoha možnými příklady lze zmínit projekty Jiřího Sozanského z poválečného Sarajeva (1993 – 96), britsko-francouzsko-švýcarský film „Himalájská karavana“ (1999), či knihu Pavla Florenského „Nezapomeňte na mne - Dopisy z gulagu“, (v italském originálu „Non dimenticatemi“, vyd. Mondadori, Milano, 2000).