DUCHOVNÍ UMĚNÍ

Duchovní umění

Umění a duchovnost, duchovní umění - nezní to báječně? Duchovní umění je jistě něco lepšího než to ostatní, neduchovní. Jestli budu dělat umění, tak určitě duchovní. Co k tomu potřebuju: především se přihlásit ke slovníku. Slova jako intuice, spontánnost, energie, velký obrat, symetrie, Bůh, dostředivost, matka Země, dračí žíly, tao, nový věk, podstata, poznání, singularita, šamanismus, čakry. A jiná slova musí být uvržena do stoupy: racionální, vědecký, analytický. Jinak pro to nemusím dělat nic, můžu si malovat, co chci, i když mi přece jen prospěje, budou-li moje věci připomínat mandaly, východní ornamenty, automatické či mediumní kresby nebo nejlíp rovnou symboly známé z duchovních nauk.

Co za to získám? Budu patřit mezi „lepší lidi", s právem blahosklonného vyjádření se prakticky k čemukoliv. Hezky si popovídám se sobě rovnými. Náš rozhovor se změní v soutěž, kdo je duchovnější, tj. kdo vidi více hlubinných souvislostí. Připomíná to hovory o UFO, kdy byl za hlupáka ten, kdo přiznal, že UFO nikdy neviděl. V konverzaci o velké jednotě všeho máme navíc definovaného nepřítele, jímž je starý sucharský způsob uvažování. Je nutno ho zavrhnout. Díky duchovnímu slovníku už v zásadě vím všechno na světě, nová fakta to jen potvrzují. Dvanáctirozměrný vesmír? Ano, vím o něm dávno, vždyť dvanáctka je popisována ve starých naukách. Superstruny? Podívejte se tady na ty moje kresby obouruč, věděl jsem o nich už v roce 1985. Příslušnost k duchařům se mi bude hodit i prakticky, mám naději, že se zúčastním nějaké výstavy nebo akce se zaměřením na spirituální aspekt umění.

Proč tam už dávno nejsem? Ale vždyť k nim taky patřím! Přinejmenším věřím, ze na tom nejsem úplně beznadějně. Názvy vystav Léčivé obrazy, Energie, Vidění, Uprostřed pole aj., doufám, jasně naznačují duchovní závažnost mého usilování. Věnuji se více než 15 let taiji, tradičnímu čínskému cvičení, k němuž podle mnohých patří též práce s energií. Řízením osudu moji dva učitelé patří k absolutní špičce autentického taiji. Mám do mrtě vypracovanou metodiku přenosu síly do štětce, jejíž základy jsem vyučoval na brněnské fakultě. Při malování se cítívám i zvláštně. Mé obrazy mohou byt vnímány jako duchovní výrony mentálních krajin, při kterých dosahuji vhledu do podstaty. Už v 80., ale vlastně už i po polovině 70. let jsem se soustředil na výzkum vidění, a neznaje tvorbu a východiska Karla Malicha, ocitl jsem se na obdobné platformě spatřování vizí v ordinérní realitě. V kresbách jsem zase vyjádřil nesčetné podoby samsary utrpení. 0 desce E kdysi napsal Pepa Vlček, že probít se přes ni je cesta k osvícení, a nemyslel to ironicky. Kazím rozjeté mejdany položením několika základních filozofických otázek. Dva či tri kolegové z AVU mě při veřejných diskusích nebo při mé habilitaci bůhvíproč vinili z image východního guru. Mívám telefonáty někdy i zcela neznámých lidí, kteří se spoléhají na to, že jsem léčitel. Mám obavu, že si to myslí i má lékařka. Je mi to všechno vlastně úplně jedno. Jsem tedy podle všeho hotový avatar. Doufám jen, že i tento článek bude chápán jako klasický čchanový kóan, a jen doloží, jakého uvolnění jsem dosáhl.

Ale možná tak chápán nebude a jenom ty, kterých se týká, po právu naštve. (Ano, naštvat se dokáže i duchovní jedinec.) Píšu to totiž jen proto, abych vám - respektive nám - kolegové, navrhl: vybodněme se na to. Dejme si předsevzetí, že to sprosté slovo duchovnost vyřadíme ze slovníku. A že ani další, jen zdánlivě neškodná a pěkná slova: vnitřní, energetický, podstata apod. nebudeme používat jako zaručené trumfy k uzemnění publika. Vraťme těm křehkým termínům z duchovní či filozofické oblasti jejich riskantnost a napadnutelnost. Přestaňme se také tvářit, že máme pochopení pro ty chudáky, kteří nejsou tak duchovně zaměření jako my. Třeba mají něco jiného, lepšího - proč by mela byt meditace lepší než koupel ve vaně, uctívání mistra lepší než ucházející vztahy se sousedy, zázračno lepší než cesta na autobus?

Zkusme překonat euforii nad zprávami, že špičkový americký vědec (kdysi to býval ruský, ale to je pryč) dokázal existenci nějakých energií, podzemních emanací, psychických částic nebo Lazarovy dvakrát zatlučené rakve. Jenom tím prozrazujeme, že jsme ve skutečnosti trapně závislí na tom, co nám dovolí věřit právě ta pitomá fyzika. Ani řádná křesťanská víra nám na poli umění (a možná ani na jiných polích) nic nezaručuje, ten podivný boží dar tvorby může klidně obdržet hříšník stejně jako neznaboh. Nechme tajemství tajemstvím, nebo dopadneme jako surrealisti, kteří tak dlouho vynášeli věci z freudovských hlubin na povrch, až vytvořili bezvadnou metodu, jak učinit hluboké věci povrchními.

A tady s hlubokými (případně s vysokými) věcmi nepochybně zacházíme. To pochopitelně přitahuje velkou škálu zájemců, od pozérů po sugestibilní jedince, a jistě taky ty, kteří budou povoláni - ale ti o tom nebudou sladce žvanit. Mám na to příklad: někdo je přitahován čarodějnickými praktikami, přitahuje ho na tom tajemné zacházení se silami. Když se ale stane regulérním čarodějem, tak chodí na půlnoční rozcestí s psím chlupem a nevímčímještě jako do továrny. Proto, když někoho zajímají bílé řízy, vznešené pokyny, záhadná slova a duchovně zatížené termíny, mimoděk na sebe prozrazuje, že si na spirituální svět myslí jako na neškodnou pohádkovou alternativu k obyčejnému životu. Podobně ornamentálně někdo uvažuje o umění, a je to opět „něco lepšího", svět ušlechtilých kulturních tvůrců a souznějících diváků. Když se obé prolne do „duchovního umění", nemá to chybu.

Já ale tady nepolemizuju s těmi, kteří tak kýčově ve své prostoduchosti smýšlejí, může to mít i své kouzlo, není jim pomoci, uvádějí se nakonec do patřičných rovin sami. Nýbrž polemizuju se svými blízkými, kteří v loňském roce publikovali texty obhajující duchovní aspekt v umění. To nejsou žádní naivní či pověrčiví nešťastníci, jsou to erudovaní dospělí lidé, a u nich bych očekával vyšší rezistenci vůči zakuklenému blábolu. Ukazují příklon k pompéznímu žargonu new age (například Jirka Zemánek v katalogu Ejhle světlo, viz At. č. 2, 5/04), bojují za jedině správné duchovní umění (Marek Trizuljak a Václav Vaculovič v článcích - viz At. č. 22/03), nebo trpně předkládají novou ideologii (Dana Puchnarová - rovněž At. č. 22/04). Na konkrétní reakce k jejich článkům si zde nedělám místo (ale nebráním se jim, kdyby k tomu vznikla diskuse), nejde mi konkrétně o tyto jmenované, ale o celkový trend rozpravy o výtvarném umění, který by při silnějším rozvinutí „duchovna" začal, obávám se, odporně zapáchat. Tak ještě jednou: važme svůj jazyk, řiďme se prosím raději oním (možná taky už profláknutým) wittgensteinovským: o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.

(Ateliér 4/2005)