O NADĚJI
Několik
poznámek k tématu „Spirituální proudy
v současném umění“,
na
pozadí kulturního a společenského panoramatu
dnešní doby.
(Psáno pro kolokvium na festivalu Forfest 2003 v
Kroměříži, publikováno v časopisu
Ateliér 22/2003)
V první polovině 90. let 20.
století jsem měl možnost zúčastnit se
dění kolem přípravy a průběhu několika
výtvarných symposií ve Šternberku u Olomouce. Tato umělecká
setkání se odehrávala převážně
v objektu bývalého augustiniánského
kláštera, v prostředí, které bylo navzdory
vážné devastaci stále naplněné
výrazně produchovnělou atmosférou.
Šternberský klášter se tehdy na několik let stal
středobodem zajímavého kulturního dění,
přitahujícím umělce z mnoha zemí.
V souvislosti s přemítáním nad
myšlenkovými a duchovními pohyby v současném
umění bych rád popsal něco ze svých
osobních pozorování a zkušeností. Pro
mnohé z účastníků šternberských
symposií byla charakteristická tendence k jakési
„spirituálnosti“, či alespoň
směřování k určité tajemné dimenzi
bytí. Byli zde například zastánci různých
východních náboženských směrů a
jejich občas trochu výstředních kombinací.
Práce na symposiu byla často provázena naivními i
poučenými pokusy o magii a okultismus, společně 
s nabídkou starých či nových
mýtů a mystérií. Některé instalace
navozovaly tajemnou atmosféru, připomínající
kultovní místa prehistorických civilizací, anebo
pohanské svatyně, jaké lze nalézt v podzemí na
různých místech v Itálii. Jedna
švýcarská malířka byla vyznavačkou
duchovní síly, ukryté ve stromech, jiná se
snažila svými tanečními projevy a způsobem malby
navodit vesmírnou symetrii. Italský sochař Calogero Condello
zveřejnil příběh o tom, že se mu zjevila
jakási záhadná černá bytost z
vesmírných hlubin a zdůraznil, že vše, co teď
tvoří, je inspirováno tímto setkáním. Z
Kanady přijela v létech 1994 a 1995 početná
skupina mladých umělců, za jejichž ideového
vůdce se pasoval spisovatel Matthew Remski, který za tím účelem
sepsal programový manifest. Jeho jádrem byla proklamace
záměru „definitivně odejmout těmto
místům jejich duchovní podstatu“.
Z určitého pohledu to vypadalo jako projev nezralosti,
podtržené siláckými gesty. Ale mnozí z
těchto autorů pracovali dosti cílevědomě a
vytvořili působivé, výtvarně dotažené
prostorové realizace a objekty, které viditelně
vyzařovaly cosi negativního a vyvolávaly
nepříjemný pocit úzkosti. Do celkového obrazu
pozoruhodně zapadají vystoupení ruského
Do-těatru a pardubické skupiny Jumping Hamada.
Představení ruského souboru bylo poznamenáno
tíživým smutkem a osudovou beznadějí. Postavy se
vynořovaly ze tmy a zase v ní mizely v chaoticky
krouživém pohybu; některé sekvence vrcholily
demolicí, vzduchem létaly židle a různé
další předměty. Pardubické seskupení
předvedlo čitelnou parafrázi na rituální tance
démonů, jaké známe z východoasijských
kultur. Výsledkem těchto snah ovšem nebylo předem
ohlašované „definitivní odstranění“
křesťanských duchovních kořenů
kláštera. Lze se oprávněně domnívat,
že umění ani takovou moc nemá. Zato se ale
podařilo něco zcela jiného. Společně
s dalšími okolnostmi právě toto dění
do značné míry přispělo ke kompromitaci
šternberských symposií, jak před
veřejností, tak i ve vztahu k podstatným příznivcům
a sponzorům. Za Kanaďany začali také do
kláštera chodit někteří místní
mladí lidé na alkoholové a drogové
dýchánky. Party s tendencí k drogám a
asociálnímu chování se později do
kláštera opakovaně vlámaly a jejich
devastační působení bylo takové, že bylo
nutné objekt na několik let velice striktně
uzavřít. Strom se pozná podle ovoce. Negativní
program sotva může vést k něčemu
jinému, než k destrukci a narušení vztahů.
Ve
Šternberku ale byla také vytvořena řada
významných artefaktů, srovnatelných svojí
kvalitou s výtvarným děním v okolním
světě. Mohl bych jmenovat například mnohovrstevnou
akční instalaci, kterou vytvořil německý
výtvarník Gerhard Schonsee, anebo práce slovenské
výtvarnice Michaely Klimanové s hluboce promyšleným
duchovním konceptem. Šternberský klášter 
není
nějakým výjimečným místem, kde se
náhodou a ojediněle kumulovaly podobné projevy dnešního
umění. Spíše jde o určitý průřez,
který do určité míry vypovídá o tom, co
všechno se promítá do duchovních a myšlenkových
obzorů naší kultury. Také na jiných
místech a během různých dalších
uměleckých aktivit jsem měl možnost setkat se s
analogickou situací, doprovázenou různými formami
hledání duchovního či náboženského
smyslu. Celek snad lze přirovnat k určitému
světovému hypermarketu, kde je široká nabídka
různých kulturních fenoménů,
náboženských tradic a myšlenek. Ale pulty tohoto
tržiště jsou zaplněny záplavou produktů
rychlé spotřeby. Věci výjimečné,
skutečně kvalitní, tam najdete jenom za cenu
nepřeberného úsilí. Druhou tváří
hypermarketu je bludiště. Chybí opravdová vůle k
nadhledu, k pochopení, co je skutečně dobré a kudy vede
cesta ven.
Člověk,
který není osobnostně zralý a nemá
základní orientaci v hodnotách, je nesmírně
snadno manipulovatelný. Je obírán o kriteria
rozlišení, dobro a zlo údajně neexistuje;
zdánlivě mu zůstává jenom cesta vlastního
osobního požitku, viděného v krátké perspektivě
několika nejbližších okamžiků. Lidé jsou vedeni k tomu, aby
uvěřili, že právě takto jsou neomezeně
svobodní a plně sebe-realizující.
Průvodním jevem je nárůst subjektivismu a egocentrismu,
což vede k různým bizarnostem v nahlížení
světa a k postupné vzájemné izolaci jednotlivců
a skupin. Ale společnost, složená z atomizovaných a
dezorientovaných jedinců, je vážně ohrožena
novými druhy manipulace. Na výstavě Documenta 2002
v německém Kasselu bylo možné pozorovat
příznaky tohoto jevu. Především byla tato
přehlídka nápadně uniformní v
prezentovaných uměleckých projevech[1].
(Velice podobná byla situace na Bienále 2003
v Benátkách). Vytrácí se nezávazně
pestrobarevný princip anything
goes[2] poslední čtvrtiny
20. století. Můžeme vytušit posun v současné kultuře, její postupnou
totalizaci. Viditelněji se projevuje diktát poměrně
malé skupiny určovatelů idejí. Kurátoři a
galeristé stále více předepisují, co mají
výtvarníci dělat a jakým tématům se
mají věnovat. „Jméno“ je produktem;
vyvolení autoři se převážně rekrutují
ze začínajících umělců, kteří
ještě nemají vlastní vyzrálý
umělecký názor a jsou ochotni na tuto hru přistoupit.
Co je ovšem na Documentě č. XI. pozitivní, je pokus
formulovat nové cesty pro umění. Její
umělecký ředitel, Okwui Enwezor, původem z Afriky,
razí myšlenku propojení se světem politiky.
Výrazně politická a sociální témata
preferovala také hlavní kurátorka stejnojmenné
přehlídky z roku 1997, Francouzka Catherine David. Nelze ale
přehlédnout některá vážná rizika.
Hrozí například uvržení světa
umění do duplicitní role ve vztahu vůči
hromadným sdělovacím prostředkům, včetně
honby za superzprávami,
zejména těmi katastrofickými. Také téma
politizace umění je velice ožehavé. Lidé z
bývalých komunistických zemí vědí o tom
své. Na druhé straně, určitá radikalizace
světa kultury, akcelerace zájmu o politická témata,
je nepřehlédnutelnou realitou. To upozorňuje umělce na
skutečnost, že bytostně a zcela nezbytně
potřebují žít v hlubokém spojení se
světem nejzákladnějších lidských tužeb
a očekávání. Klára Lubichová[3]
definuje politiku jako lásku par
excellence, jako tu nejpodstatnější službu
lidskému společenství při hledaní
odpovědí na závažné problémy a při
řešení tisíce konkrétních každodenních
věcí takovým způsobem, aby co největší
počet lidí měl důstojné podmínky
k životu.
Ve stejných intencích můžeme také
umění definovat jako „službu služeb“,
službu tomu, aby byla znovu objevena a postavena do středu
zájmu krása, aby se člověku znovu otevřely
brány naděje.
Kriteria
rozlišování a hledání cesty.
Umění v sobě ukrývá
silný rozměr hledání smyslu a směru.
Tvůrčí lidé i dnes, tak jako
v nejrůznějších předchozích dobách,
hledají cesty kupředu, snaží se dotáhnout
své dílo až k určitému, smyslem
naplněnému poselství. 
Umělci intuitivně cítí, když
něco není v pořádku, když je narušena
harmonie a do života se vkrádá ošklivost. Už po
mnoho desetiletí se pravidelně objevují pokusy
veřejně předvádět různá
symbolická a prorocká gesta. (Např. Joseph Beyus,
kráčející s metlou po dálnici, či Yves
Klein, který několikrát opakoval performance se skokem do
temnoty; vzpomeňme manifesty různých avantgard atd.)
Mnohé z toho, co se v kultuře děje, je
voláním na poplach; umění je v lidském
společenství jednou velice citlivou signální
soustavou. Bohužel, tento podstatný hlas umění je
často opomíjen, anebo je přehlušen cirkusovým
povykem. Zato jiným „hlasům“ se věnuje až
přemíra pozornosti. V
módě jsou chmurné čarodějské
předpovědi. Svět médií, což je jakási
zploštělá esence různých popudů a
hnutí mysli v naší kultuře, se chová jakoby si
toužebně přál, aby se už-už začaly
dít nějaké „pořádné“
katastrofy. Stačí připomenout, co všechno se v
novinách napsalo kolem očekávaného kolapsu
počítačových sítí na přelomu
tisíciletí; kolik apokalyptických spekulací se
objevilo v souvislosti s některými astronomickými
úkazy, anebo s jakým fatalismem se mluví a
píše o (prý neodvratné) „válce
civilizací“. Ve filmu Král Oidipus[4] delfská věštkyně oznamuje hrdinovi jeho
strašlivý nezvratný osud se zlomyslným
výsměchem. Ale umění se nemůže zastavit u
ponurých věšteb. Také je nepřijatelné a
morálně neobhajitelné, aby byla jenom tak, bez úcty a
ostychu, denuncována lidská bída, nezřídka s
nadřazeným sarkastickým postojem. Vzpomeňme
nedávnou „uměleckou“ akci s fiktivním
obchodním domem ČESKÝ SEN, která vyzněla
jako posměch vůči lidem, kteří na
reklamní kampaň naletěli. Pozdější
vysvětlování autorů tohoto projektu „jak to
vlastně mysleli“ 
nezní úplně přesvědčivě.
Lze určitě pochopit a přijmout, že dotyční
umělci chtěli poukázat na to, jak se velká masa
národa nechá bez soudnosti manipulovat reklamou a vidinou
konzumního ráje; pozitivní je ochota autorů k
veřejné reflexi, a také fakt, že si takto opravdu na
vlastní kůži ověřili, že s lidmi a jejich
slabostmi si nelze happeningově pohrávat bez zodpovědnosti a
bez důsledků.
Mrazivá důslednost
proklamativního uměleckého gesta byla nedávno k
vidění na jedné výstavě v Berlíně.
Cílem akce údajně bylo manifestovat myšlenku, že
„nejdokonalejším činem v umění je
sebevražda“. V proskleném atriu ležely
naturalistické figuríny mrtvých lidí a jednoho dne
k nim přibyla postava samotné autorky díla, která
skočila z výšky dovnitř. Předem sepsala
poselství na zdůvodnění svého činu;
její skok prý byl také natočen na video. Z hloubi
srdce doufám, že šlo jenom o mystifikaci, že autorka se
doopravdy nezabila. Ale i tak, i kdyby to byl jenom virtuální
projekt, je to zvrácená vize, naskrz totalitní a
cynická. Děsím se toho, že by se jí někdo
další mohl nechat inspirovat[5]. Možná to měl být určitý
„prorocký čin“. Když se ze světa
umění vymýtí duchovní kořeny, když
rezignujeme na hledání pravdy a krásy, zůstane jenom
bludný kruh spekulativních idejí a neustále
stupňovaných zoufalých výkřiků. Hodně
to připomíná filosofa Diogena[6], známou pověst o jeho veřejné
sebevraždě zadržením dechu, na důkaz síly
vlastního učení. Kam to ale vede? Kde jsou Diogenovi
žáci, jaký přínos měla jeho filosofie a
jaké cesty otevřela pro lidstvo? Diogenes byl
radikálním zastáncem kynické školy,
která hlásala životní
styl, oproštěný od hmotných potřeb, ale
zároveň také bez
náboženství a bez kultury(!). Podobné
filosofické systémy berou člověku všechno,
nemůže užívat hmotná dobra, je okraden o
naději a vytržen z kulturní kontinuity. Souvislost mezi
kynismem a cynismem není až tak úplně
náhodná. Diogenes se prý setkal s Alexandrem
Makedonským, který jej obdivoval. Učení, jehož
posledním argumentem je smrt, požadavek
odříkání a obětí bez duchovního
smyslu, je odjakživa základem všech totalitních
ideologií a oblíbeným nástrojem
diktátorů se světovládnými choutkami.
Pseudo-proroctví, které si zakládá na
omračujících gestech, na pocitu výlučnosti, na
hrátky s lidmi a jejich osudy, je mrtvé a smrtonosné.
Není schopné vidět skutečnou budoucnost člověka
a neví nic o naději.
Co lze v umění
definovat jako skutečně duchovní?
Může základ spočívat
v chladných konceptech, tajných naukách pro
vyvolené, mýtických neosobních kánonech,
anebo v různých pokusech o domnělé či
faktické manipulace s duchovými světy a
veličinami? K hledání odpovědi by
možná mohl přispět příklad italského
malíře Giotta, který způsobil průlom ve
výtvarném umění své doby a otevřel mu
nové životodárné cesty. Giotto přinesl novou
objevnou formu a zcela nové náměty. Byl první, kdo
začal v rozsáhlé míře zobrazovat prosté
lidi; dokázal vyjádřit lidské a duchovní drama
zobrazovaných dějů a zachytit strhující citovost
zúčastněných postav. Tento umělec pak měl
ještě jednu pozoruhodnou schopnost. Na 
mnoha místech, kde se zdržel nějakou dobu
kvůli uměleckým zakázkám, založil silnou
malířskou školu, která byla po jeho odchodu
schopná rozvíjet kvalitní samostatnou tvorbu. Zdá
se, že Giotto musel mít
v sobě neuvěřitelný náboj vztahu
k lidem, schopnost přiblížit se k nim a
velkodušně jim předat ze svého umění
všechno co jen mohl, beze strachu z konkurence, bez
žárlivého střežení nějakých
vlastních profesních tajemství. Kde jsou kořeny
takových lidských postojů a tak silné
tvůrčí inspirace? Je známé, že Giotto byl
výrazně ovlivněn františkánským
hnutím. To byl mimořádně silný duchovní
proud, který znovu zdůraznil vroucí lidskost a vyzvedl
výsostnou hodnotu každého člověka, i toho
nejchudšího a nejníže postaveného, a tak
reálně posunul kupředu vývoj lidské civilizace.
Kořeny evropského humanismu nejsou ani tak u
renesančních filosofů, ale mnohem spíše u
takových osobností jako František z Assisi. (Vyobrazení: Eva Trizuljaková - Pastely z cyklu
„Vidění sv. Jana, Nová nebesa a nová
země“)
Kritériem
rozlišení pravé duchovnosti a skutečného
proroctví je naděje, otevření nové cesty do
budoucna, založené na pozitivním a milosrdném pohledu
na člověka. Je to cesta života, cesta živého
člověka a jeho vztahů. Zdá
se, že dnešní doba je plná
očekávání; naléhavě potřebujeme
najít způsob jak čelit novým totalitním hrozbám
a válečnickým choutkám, jak otevřít
průchod k řešení chronických
nenávistných konfliktů, jak překonat nadutou aroganci
jedné části světa, která soustředila ve
svých rukou téměř veškerou ekonomickou, politickou
a kulturní moc. Je naprosto zřejmé, že řešení
nemohou přinést nějaké abstraktní
myšlenkové systémy či ideje. Půda je
připravená na plné projevení obnovných
proudů, jejichž nositeli budou lidé, kteří ve
svém počínání vážně
počítají s živým, osobním Bohem.
Potřebujeme objevit cesty bratrství a usmíření,
cesty dialogu mezi velkými světovými
náboženstvími a kulturami, novou rovnováhu mezi
rozdílnými civilizačními okruhy; cesty
úplně nových vztahů mezi lidmi různých
národů, životních podmínek a postavení.
Zkoumání příkladů z minulosti a mnohé z
toho, co se děje v dnešní kultuře, mne
přesvědčuje o tom, že umění nezůstane
stranou tohoto pohybu a přinese svůj podstatný a
nezastupitelný díl.
© Marek Trizuljak
(Publikováno ve sborníku festivalu Forfest 2003 a v
časopisu Ateliér, 22/2003. Článek byl jedním z
impulzů, vedoucích k napsání stati Vladimíra
Kokolii „Duchovní umění“, která byla
uveřejněna v časopisu Ateliér 4/2005, str. 2. Viz: Duchovní
umění )