Kultura dialogu

CULTURE OF DIALOGUE (English text here)

Poznámky o šternberských sympoziích

„Kolik je cest k pravdě“? - „Tolik, kolik je na světě lidí“ (citát z knihy rozohovorů

novináře Petra Seewalda s kardinálem Josephem Ratzingerem z r. 2002)

V obsahu řeckého pojmu symposion můžeme najít kolegium moudrých, kteří se sejdou, aby společně stolovali - v antickém světě doslova společně poleželi na lehátkách kolem hojně prostřené tabule - a přitom vedli filozofické dialogy. Samozřejmě to vzbuzuje dojem určité exkluzivity, taková možnost byla výsadou úzké elity lidí po všech stránkách dobře zabezpečených. Snadno se pak mohlo stát, že v blahobytné a blahosklonné atmosféře se řeč točila v bludných kruzích formální disputační manýry, že ono „setkání moudrých“ někdy vypadalo jako společné pózování. Skutečný smysl podobných sešlostí se naplnil tehdy, když došlo k myšlenkovému varu, když dialog vedl k formulaci myšlenek, které poznamenaly lidskou civilizaci, i když je zároveň pravdou, že mnohé podstatné objevy se zrodily v tiché a soustředěné samotě a až posléze byly vystaveny zkoumání ostatních. Na tomto místě by jistě bylo možné dál sledovat linii vývoje antické kultury dialogu, jak na ni navázaly třeba raně křesťanské obce řeckého okruhu, anebo islámští učenci na univerzitě v Káhiře, jak se rozvíjela na půdě středověkých evropských univerzit, či na úsvitu renesance ve filosofických školách v prostředí italských městských republik. Zdá se mi, že moderní evropská kultura, zejména od druhé poloviny 20. století, se určitým způsobem přihlásila k původním obsahům slova sympozium. Fenomén výtvarně uměleckých sympozií se v Evropě výrazně rozvinul v optimistické atmosféře 60. let a během krátkého období uvolnění poměrů zasáhl i tehdejší Československo. Z některých sympozií se u nás podařilo vytvořit ustálenou tradici, která si i později udržela velice slušnou profesionální úroveň. Ale mnohé z těchto zpočátku slibných aktivit byly tvrdě zlikvidovány v období „normalizace“ na počátku 70. let (za všechny vzpomenu destrukci areálu s nainstalovanými plastikami ze sympozia v Moravanech u Piešťan za pomoci buldozerů).

Nová vlna zájmu o organizaci mezinárodních uměleckých setkání se u nás zvedla na počátku 90. let a nesla se ve velkém nadšení z obnovených svobodných kontaktů. Podobná atmosféra stála také u zrodu výtvarných sympozií ve Šternberku. Pro celé období jejich konání byl charakteristický duch živé tvůrčí dílny. Mezi účastníky se většinou neobjevovaly vyslovené elity, které by snad mohly proměnit sympozium na demonstraci dosažených pozic; přijížděli spíše umělci mladší a střední generace, kteří byli ztělesněním toho, co se dělo přímo v terénu, jaké výtvarné a myšlenkové postupy se v dané době rozvíjely. První ročník, uskutečněný v létě 1992 pod názvem „Šternberk International Painting Session“ (ŠIPS), byl víceméně komorní, téměř čistě malířský, ale od roku 1993 došlo k významnému obratu; pro umělce se otevřela možnost vstoupit do opuštěného objektu bývalého augustiniánského kláštera a pracovat přímo v něm. Ročníky 1994 a 1995 se nesly ve znamení instalací, většinou přímo inspirovaných fascinujícím prostředím, jehož atmosféra byla zvláštním způsobem umocněna stopami absurdit a devastací z nedávné doby.

Ve druhé polovině 90. let bylo nutné konání šternberských sympozií přerušit. Nicméně, v souvislosti s přitažlivým děním vstoupil objekt kláštera více do obecného povědomí. Navázané umělecké kontakty se mezitím dál rozvíjely a ve spolupráci s Unií výtvarných umělců Olomoucka, olomouckou Galerií G a Galerií Šternberk se uskutečnil nemalý počet mezinárodních uměleckých projektů a výstav. Děním ve Šternberku se přímo inspirovali například organizátoři tří ročníků Česko - německého uměleckého sympozia v klášteře Teplá u Mariánských Lázní (1998, 2001, 2004), včetně realizace následných výstav v Ludwigsburgu (1999), Olomouci (2002), Berlíně a Hamburgu (2003).

Při současné inflaci někdy docela úsměvně bizarních „výtvarných sympozií“, je na místě vznést smyslu a významu obnoveného sympozia ve šternberském klášteře v roce 2005, pod názvem MÍSTA PAMĚTI. Rád bych poukázal na přítomnost principu „sympozia v sympoziu“ jako charakteristického prvku a spojující linie několika realizací. Například Jiří Hastík nejdříve připravil řadu čtvercových formátů v různých barvách a přítomné umělce požádal, aby na nich zanechali nějakou vlastní výtvarnou stopu. Takto pojednané artefakty se pak staly základem dotažené a velice čistě působící instalace. Jinou podobu symbolického sympozia - nebo spíše „společného pohoupání“ připravila pro účastníky Milena Dopitová v místnosti s dvaatřiceti houpačkami pověšenými na stropní konstrukci. Angličan Mark Dixon připravil brilantní digitální projekci; do fotografie Handkeho barokní fresky vkomponoval portréty jednotlivých umělců, v humorné i vážné transpozici „sympozia nebeských sfér“, kterou pak promítal na klenbu jedné z ponurých chodeb v přízemí kláštera. Německý hudebník Stefan Reiss naplánoval akci, při níž měl na nádvoří kláštera hrát na klavír po dobu 18 hodin skladby Erica Satieho; účastníci sympozia se tím měli nechat inspirovat při své práci. I když se tento projekt nakonec neuskutečnil, je v něm rovněž silně přítomný prvek soustředěné společné akce. Pozoruhodný je také fenomén „tvůrčích dvojic“ (Agris Dzilna a Solvita Zarina z Lotyšska s dobře promyšlenou a kvalitně provedenou ohnivou performancí na náměstí, Holanďané Wim Barends a Robert van Dolron s akčně - prostorovou instalací na téma Poslední večeře, či Claudia Bucher a Graziella Berger ze Švýcarska se společným projektem, jehož základem byly zvětšené fotografie postav letících prostorem). Příznačnou a lehce surrealistickou rekvizitou sympozia bylo několik vyřazených lékařských vyšetřovacích lůžek, potažených oprýskanou bílou koženkou. Dvě z nich se staly středobodem instalací českých účastníků Jiřího Hastíka a Jiřího Surůvky. Druhý ze jmenovaných také předvedl na nádvoří kláštera „monopozium“, když expresivně zapózoval a poležel na jednom ze zmíněných lůžek, jak o tom svědčí skvělá série fotografií Radoslava Bernáta. Vzhledem k tomu, že symposia se zúčastnila třicítka umělců z evropských zemí, Kanady a Japonska, nelze všechno popsat podrobně, ale určitě příjemným překvapením byla účast mladé začínající české autorky Kláry Mičíkové, která svými instalacemi prokázala velkorysé koncepční myšlení a schopnost výtvarně zvládnout monumentální prostory. K výrazným pozitivům sympozia patří - mezi mnoha dalšími možnými příklady - účast Věry Jirousové a cyklus krásných, křehkých básní, které napsala přímo v klášteře, anebo citlivé esejisticky laděné úvahy kurátora projektu Ladislava Daňka na téma monologu, dialogu a hledání pravdy, přednesené při zahájení úvodní a závěrečné výstavy k symposiu (v Galerii Šternberk a olomoucké Galerii G).

Bývalý augustiniánský klášter ve Šternberku zůstává i dnes mocnou strukturou, velkým znepokojivým úkolem. Umělec, který do této budovy vstupuje, si může hrát na pevnou, ničím neohroženou osobnost, může přijít s předem obrněnou vlastní pozicí, kterou jakoby atmosféra prostředí neměla nijak ovlivnit. Podle mého pozorování a zkušenosti si ale každé setkání s tímto objektem vyžaduje velké úsilí ducha, mimořádnou otevřenost a vnímavost. Hodnotu celého šternberského dění, počínaje obdobím první poloviny 90. let minulého století, lze měřit především v dimenzích prostoru otevřeného pro dialog. Jednou z jeho rovin je rozhovor umělce s daným místem a jeho obsahy. Dalším rozměrem je interakce mezi účastníky, ve stimulující atmosféře, v synergiích a kontrastních postojích, v hledání společných pozic či jejich negaci, v množství inspiračních podnětů ze setkání lidí z různých zemí a myšlenkových světů. Myslím, že podobná setkání mohou přispět, možná nenápadným a neokázalým způsobem, k prohlubování obecné kultury dialogu v dnešním světě.

(publikováno v katalogu ke šternberskému symposiu „Místa paměti“ 2005)