Krize umění

Pasquale Foresi

Výňatek z knihy "Conversazioni di filosofia" (vyd.Città Nuova Editrice, Roma, 2001)

Chtěl bych nastínit několik poznámek, ani ne o umění jako takovém, anebo o estetice, ale spíše o některých předpokladech umělecké tvorby, které se pro tuto oblast mohou ukázat jako podstatně důležité.

Krize myšlení

Začněme tím, co můžeme pozorovat v životě lidského společenství v posledních desetiletích. Tou nejmarkantnější věcí jsou velké změny ve společenské, kulturní, politické a vědeckotechnické oblasti, které komplexně zasáhly zvláště některé země, ale do určité míry a ve stále vzrůstajícím trendu se dotýkají celého lidstva. Ruku v ruce s těmito převratnými změnami či inovacemi se začala projevovat hluboká krize, nejenom ve společenské oblasti, ale také v myšlení. Je to krize, které můžeme dát jméno skepticismus: jakoby už nebylo možné věřit, že je v možnostech myšlení potvrdit nějaké racionální pravdy; projevuje se nedůvěra v hodnotu rozumu. Můžeme to pozorovat prakticky všude. V oblasti filosofického myšlení si dnes nikdo nedovolí tvrdit, že disponuje univerzálně platným filosofickým systémem. Filosofové se ani tak nezabývají samotnou filosofií, ale omezují se spíše na studium historie myšlení; neobjevují se takové osobnosti, které by byly schopné hluboké inovace idejí. V katolickém světě, když se na něj podíváme zvlášť, už nevystačíme se způsobem chápání skutečnosti ve smyslu středověkého realismu a hledají se nové cesty.

Na teologické rovině se můžeme setkat s řadou nejrůznějších a navzájem protichůdných mínění, která se objevují a mizí, a která ani tak nejsou příznakem krize víry či nepřítomnosti Boží inspirace, jako spíše výrazem nutnosti změnit způsob, jak předkládat, vyjadřovat a chápat víru. Jde o jeden z těch historických procesů, které nelze zastavit. Je to lidstvo samo, kterému už nevyhovuje dosavadní způsob myšlení a přístupu k realitě. Něco podobného bylo možné vidět v předsokratovském období u sofistů: neměli v úmyslu negaci myšlení a života, ale vyjadřovali nechuť člověka tehdejší doby vůči modelu nahlížení skutečnosti, který už neodpovídal rozvoji daných národů a jejich kultury. Byl potřebný přechod do nové fáze, který sofisté připravovali, aniž by si to uvědomovali. A skutečně, pak přišli Sokrates, Platón a Aristoteles s grandiózními filosofickými systémy, které odpovídaly na potřeby jejich doby, a které nám ještě i dnes nabízejí mnoho podnětných prvků. Ony samy však byly jakoby produktem toho rozpadu předchozího způsobu života společnosti, té krize, která umožnila rozvoj nových koncepcí. Každý nový obrat ve vývoji lidstva je doprovázen určitou krizí, sofismem a skepsí, jejichž pozitivní přínos spočívá přesně v tom, že signalizují potřebu lidí najít novou hloubku a nové horizonty života a myšlení.

Krize umění

Způsob života, práce, myšlení, hudba, výtvarné umění a další, jsou různými a zároveň vzájemně propojenými vyjádřeními člověka jako takového. Také umění, jedna z nejvyšších intuicí bytí, prochází dnes krizí, která může být v mnoha směrech velice příznačná. V oblasti umění jsme svědky neustálého zrodu radikálních inovací. Běžní lidé jsou z toho zmatení a nestačí už dnešní umělecké projevy chápat. A to je z určitého hlediska vážné, protože v nejšťastnějších obdobích vývoje mají současníci, lid, dokonce masy, na uměleckém životě a myšlení široký podíl. Například ještě v předchozí generaci se našli na venkově Toskánsku lidé, kteří znali zpaměti celou Božskou komedii, právě proto, že byla uměleckým vyjádřením, které odpovídalo životním potřebám daného světa a kultury. K něčemu podobnému docházelo také v případě řeckých tragédií, anebo filosofických debat, které se v antických dobách odehrávaly na náměstích, či u teologických disputací, které se později konaly v chrámech, před tváří shromážděného zástupu. Lidé to všechno se zájmem sledovali, protože zde bylo hluboké propojení mezi kulturou, myšlenkovým světem, dobovým uměním a lidskou existencí. Proto se můžeme ptát, zda je skutečným uměním tato dnešní produkce, která šokuje, a která u většiny lidí nenachází pochopení. Osobně však vidím na druhé straně i pozitivní stránku dnešních uměleckých projevů, protože skrze tyto nové tvůrčí formy se projevuje člověk, který znovu hledá sebe sama. Nestačí mu už starý způsob vyjadřování, a tak pátrá po nových cestách, aniž by byl zatím schopen najít novou syntezi a ztvárnění, které by ji naplňovalo, anebo které by jí odpovídalo v těch nejhlubších aktuálních potřebách.

Od individuálního ke kolektivnímu

Pokud je dnes prakticky všechno v krizi a mnohé věci nás už nenaplňují, je to určitě proto, že jsme svědky přechodu lidstva z jedné historicko-kulturní epochy do druhé. A jaký je ten podstatný aspekt, který se v současné společnosti mění? Jde o skutečnost, že člověk západní kultury až dosud žil a nahlížel věci především z individualistického úhlu pohledu, zatímco pro novou vývojovou etapu, do níž vcházíme, je charakteristický život v dimenzi společenství, život "komunitární". Odehrává se to jak na úrovni, řekněme, povrchní (minimalizované zprávy, které znají všichni na celém světe, rychlost šíření informací, snadnost přemisťování a kontaktu s jinými národy a kulturami, atd.) tak i v hlubších rovinách. V minulosti každý přemýšlel o věcech sám a pak komunikoval s ostatními, anebo přijímal jejich zprávy. Pokud napsal dopis, odpověď přišla za několik měsíců. Mezitím přemýšlel jakoby sám pro sebe a pak, když dostal zprávu, mohl v klidu uvážit danou věc a napsat další dopis, jehož doručení zase trvalo celé měsíce. Stačí vzpomenout svatého Jeronýma: Mezi datováním jeho jednotlivých dopisů je odstup tří až čtyř let, což bylo zapříčiněno délkou doby, potřebné pro doručení dopisu a odpovědi na něj z Afriky do Evropy a zpátky. A to, co platí o pomalosti komunikace, můžeme potvrdit i v jiných oblastech. Skutečnost, že neexistoval knihtisk, způsobila, že i ta největší díla, která ovlivnila historii, jako například ve středověku teologické sumy, byla v celé Evropě dostupná jenom v několika desítkách exemplářů. Do těchto rukopisů bylo možné nahlédnout jenom na univerzitách, anebo ve velkých knihovnách a běžněji kolovaly pouze výpisky, pořízené studenty, protože opatřit si celou knihu by znamenalo nepředstavitelně vysoké náklady. Tolik pro ilustraci faktu, že kontakty mezi lidmi a rozvoj poznání byly odlišné od dnešní doby. Člověk přemýšlel sám. Neexistoval společenský rozměr poznání v takové naléhavé míře, jaká se projevuje nyní. V současnosti se proměňují všechny vztahy. Zažíváme jeden šok za druhým, díky životnímu rytmu a kontaktům s lidmi, jsme neustále bombardováni obrazy, publikacemi, zprávami, ocitáme se v trvalém napětí mezi záplavou informací a potřebou jít do hloubky, mezi krajní specializací a povrchním diletantismem v každé oblasti.

Jacques Maritain říká o svatém Tomáši Akvinském, že přečetl veškerou dostupnou literaturu, která do té doby vznikla, řecké a římské spisy, patristiku a středověké texty. Až pak, když mohl říci že dosáhl určitých znalostí, nejenom ve filosofii a teologii, ale i ve vědě, umění a medicíně, začal sám psát. Chtěl říci něco nového, a tak cítil nutnost poznat všechno, co jej předcházelo. Člověk, který se v dnešní době specializuje na určitou oblast, na jedné straně ví, že něco podobného už není možné, ale na druhé straně, pokud by nebyl nějakým způsobem spojen s jinými obory, podstupuje riziko velkých omylů, ztráty času při řešení falešných problémů, produkce mýtů a "mlácení prázdné slámy". Z toho vychází současná potřeba týmové práce, interdisciplinárního záběru a vzdělání, potřeba dialogu a společenství. A to nejenom z utilitárních, praktických důvodů, proto, že ve větším počtu jsme schopni vidět problém z více úhlů a snadněji nalezneme řešení, ale proto, že se novým způsobem rozvíjí vztahové (sociální) bytí člověka i na rovině poznání. Cesty, po nichž lidstvo kráčí, historické okolnosti, vedou člověka k tomu, aby rozvíjel tuto svoji základní dimenzi tak jako nikdy předtím.

Hledání a disharmonie

Tato situace hluboce zasahuje také svět umění. Umělci se nemohou vydělit z dnešního lidstva se všemi jeho charakteristikami, s novými typy vztahů, které se rodí. Není možné, aby se vyčlenili, protože pokud nemají tohle všechno ve svém nitru, tak v určitém smyslu nejsou umělci, protože nevyjadřují situaci lidstva, uprostřed něhož žijí. Někteří umělci snad ještě dokáží žít stranou námah a soužení dnešní společnosti, ale jde spíše o výjimky, které nemohou mít zásadní vliv; i kdyby ztvárňovali dobré a pozitivní jevy, lidé je budou stále měně přijímat, protože už více nesouzní se světem, v němž žijeme. (Na tomto místě je potřebné dobře porozumět, co se tím chce říci, protože ve světě umění je platným fenoménem existence takzvaných "solitérů", kteří zdánlivě žijí nepovšimnutí a odtržení od ruchu světa a přesto jejich tvorba může být hluboce vnitřně propojená s podstatnými soudobými jevy, při zachování mnoha výhod nadhledu z ústraní. Smrtelné pro uměleckou tvorbu je - a na to chce zřejmě autor upozornit - uzavření se do určitého povrchního umělého světa, např. záliba v estetismu starých ověřených uměleckých postupů, anebo honba za senzacemi a za masově přijímanými formami projevu. Pozn. překl.). A tento svět, který společně sdílíme, je, spíše než kompozicemi, často vyjadřován dekompozicemi, s nimž se setkáváme v některých uměleckých projevech. Na jedné straně si můžeme pomyslet, že svět se zbláznil, anebo že se jedná o dobře promyšlené reklamní a komerční tahy, zaměřené na slávu a zisk. Když se však podíváme více do hloubky, musíme uznat, že my sami jsme právě takoví. Dnešní umění přesně vystihuje stav duše, jaký zakoušíme uprostřed všech ostatních lidí: chtěli bychom kousek toho a kousek onoho, mít ode všeho trošku a být tak trochu vším. A současné umění dokáže určitým způsobem vyjádřit to, co jsme, jako lidé dnešní doby. Možná to dělá disharmonicky, to je pravda, ale příčina je v tom, že člověk sám je disharmonický uvnitř sebe a ve svých vztazích. Umělec je ponořen do lidstva, které prožívá tak bohaté a hluboké zkušenosti, že dosavadní umělecké formy nestačí, aby vyjádřily skutečné rozpoložení současného člověka. Proto dochází ke krizi. Můžeme tedy mluvit o krizi umění, ale do té míry, do jaké se v ní odráží krize přerodu lidstva, které míří k nové syntezi. Do krize se dostal jeden model, systém hodnot, z nichž některé budou později znovu přijaty, protože člověk vždy znovu nalezne to, co má trvalou platnost.

Nové umění

V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi vyvstává otázka: kam to všechno spěje? Myslím, že lidstvo kráčí vstříc nové rovnováze ve společnosti, vyplývající z nového vnímaní jednoty a odlišnosti. Je potřebné, aby člověk pochopil, že je více vztahový než v minulosti, i když zůstává plně sám sebou. A v určitém smyslu je víc sám, navzdory tomu, že svým bytím je více propojen s ostatními. Situace se vyvíjí k otevírání nových styčných bodů a nových podob dialogu, soužití a vztahů, jak mezi jednotlivci, tak mezi společenskými skupinami, národy, atd. Spějeme k novému životu, k nové vizi života. Lidstvo hledá jiný model své existence, nové bratrství, nové uspořádání, které bude božské a lidské zároveň. Také umění, které se dnes nachází na rozhraní dvou světů, nalezne nový způsob vyjadřování. Každé období má své typické květy, a proto se umění nemůže projevovat ve formách ze 14. či 15. století, jakkoliv jsou podivuhodné a krásné. Proto, když se dnešní umělci setkávají, aby hledali novou vzájemnou duchovní jednotu (nemyslím duchovní v náboženském smyslu, ale v nejhlubším myslitelném osobním rozměru) kladou tím ty nejsolidnější základy pro řešení problému umění, pro nalezení nových forem, které by dokázaly vyjádřit a plně odpovědět na daný stupeň poznání a na potřeby nové fáze života lidstva, která se rodí. Budou potřební umělci, kteří si osvojí nový druh umělecké tvorby a poznání, který nebude mít jenom individuální rozměr, ale dovolí jim do určité míry vyjádřit - i když zůstanou naplno sebou samými a stále více si to budou uvědomovat - také náhled někoho jiného. Říká se, že láska sjednocuje; proto je podstatná pro poznání. Ve skupině lidí, kde je přítomný pravý vztah lásky, jednoty, se lépe daří vzájemný přenos rozdílných způsobů nahlížení věcí. Každý je pak schopen vidět věc jednak ze svého úhlu pohledu, ale také skrze pohled toho druhého, jeho očima. Také tehdy, když nejsme sjednoceni v lásce, se určitým způsobem navzájem ovlivňujeme: když ne jinak, tak alespoň tím, že reagujeme na podněty, protože ostatní lidé nám vždy něco sdělují. Ale pokud se ponoříme do hloubky lidského bytí, do metafyzického bytí, které tíhne k jednotě, velice usnadníme tento způsob poznání; dokážeme asimilovat nové skutečnosti a nalezneme pro ně odpovídající vyjádření. které ostatní pochopí, protože budou odpovídat tomu, co intuitivně cítí a žijí.

Současné výrazové prostředky umění, které se nám mnohdy zdají tak podivné, jsou ve skutečnosti vyjádřením toho, co prožívá lidstvo, nucené k vnějškové jednotě, přestože vnitřně ještě není sjednocené. Reflektují tisíce věcí, které ještě nejsou uvedeny do souladu. Kdybychom dokázali harmonizovat vztahy mezi námi, jako lidskými bytostmi, dokázali bychom harmonizovat i svět umění a jeho výrazové prostředky, protože umění je výrazem bytí a praví umělci jsou ti, kdo dovedou dát formu tomu, co nosí ve svém nitru, bez ohledu na technické prostředky, které používají. A pokud nedokážeme harmonizovat své vztahy, nikdy nedospějeme k novému umění, které by lidi naplňovalo a odpovídalo na jejich životní pocit. A tedy, na jednu stranu je dobře, že se vynořují tyto umělecké projevy, protože odhalují krizi dosavadního způsobu vyjadřování a pomáhají nám lépe pochopit, jak na tom momentálně jsme. Jsou však také příznakem nutnosti jít kupředu, jsou znamením, že bytí už se vzdálilo aktuální umělecké formě. Pokud se umění projevuje v disharmonických formách, znamená to, že jsme dospěli do nové fáze bytí, která ještě není uspořádaná do odpovídající formy. Současné umění je destrukcí předchozích modelů, ale není to ještě nové umění. To budou schopni vytvořit jenom lidé, kteří žijí v souladu s aktuálním stupněm rozvoje bytí a lidstva. Budou to lidé, kteří sdílejí takové vzájemné společenství, že budou jednak schopni vyjádřit co sami osobně cítí, ale zároveň také to, co cítí lidský celek, do něhož jsou začleněni. Budou si umět navzájem naslouchat, budou umět vnímat jeden druhého nejenom skrze slova, protože někdy stačí vcítit se do druhého ještě dříve než promluví, stačí "naslouchat" jejich bytí, které je pro nás darem, tomu bytí, jímž jsou. Myslím, že z lidí tohoto typu se zrodí něco nového, co nebude destrukcí starého, ale co předchozí hodnoty zachová - protože všechny velké umělecké epochy v sobě obsahují zárodky nových období, která mají přijít - i když je vyjádří z jiného úhlu pohledu, v nějakém novém aspektu. Ale není možné čekat se založenýma rukama na zrod těchto nových forem. Stanou se skutečností skrze lidi, kteří objeví lidskou vzájemnost v jejím nejhlubším smyslu, objeví společenství.

© Pasquale Foresi

(Z italského originálu přeložil Marek Trizuljak, publikováno na festivalu Forfest a v časopisu Ateliér v r. 2004)

(Ilustrační fotografie k textu: Marek Trizuljak, Benátky v říjnu 2005, během Bienále)

La Crisi dell'Arte

Pasquale Foresi

dal libro "Conversazioni di filosofia"

Vorrei fare qualche cenno non tanto sull'arte o sull'estetica in sé, quanto su alcuni presupposti dell'arte e dell'estetica che, applicati poi in questo campo, possono risultare d'importanza fondamentale.

Crisi del pensiero

Partiamo da quello che si osserva nella vita dell'umanità in questi ultimi decenni. La cosa più evidente che appare sono i grandi cambiamenti a livello sociale, culturale, politico, tecnico-scientifico, che hanno scosso completamente soprattutto alcuni Paesi, ma in una certa misura e sempre di più tutta l'umanità.Con queste rivoluzioni o innovazioni si è verificata una profonda crisi non solo a livello sociale, ma anche nel pensiero. E' una crisi che potremo chiamare di scetticismo: non si crede più alle possibilità del pensare per affermare delle verità razionali; si diffida cioè del valore della ragione. Questo lo si avverte in tutti i campi. Nel pensiero filosofico oggi nessuno può affermare di aver la filosofia da seguire. Più che fare della filosofia spesso ci si limita a fare la storia delle idee filosofiche e non si trovano delle personalità tali da innovare profondamente il pensiero. Nel campo cattolico, in particolare, non sazia più quel modo di capire la realtà in senso realista medievale, e si cercano altre strade. A livello teologico si assiste a tutta una serie di opinioni le più disparate che appaiono e scompaiono, che si contraddicono, come un sintomo di una crisi non tanto della fede, non tanto della presenza del divino, quanto del modo di presentare, esprimere, capire la fede. Si tratta di uno di quei fenomeni storici che non si possono fermare. E' l'umanità che non viene più soddisfatta dalla maniera in cui prima si pensava e si affrontava la realtà. Come succedeva, ad esempio, al tempo dei presocratici con i sofisti: questi non negavano il pensare e la vita, ma esprimevano il malessere dell'umanità di allora di fronte a un modo di concepire la realtà che non era più adeguato allo sviluppo umano di quei popoli e di quella cultura. Era necessaria una nuova fase che loro, senza saperlo, stavano preparando. Infatti dopo sono venuti Socrate, Platone, Aristotele, con filosofie grandiose che rispondevano alle esigenze del loro tempo e continuano ad offrirci degli aspetti suggestivi ancora adesso. Essi però sono stati come il prodotto di quella crisi, di quella decomposizione della vita precedente che ha permesso lo svilupparsi di nuove concezioni. Ad ogni nuova svolta dell'umanità è necessaria una certa crisi di sofismo e di scetticismo, il cui aspetto positivo è precisamente di indicare l'esigenza che gli uomini hanno di trovare nuove profondità e nuovi orizzonti nella vita e nel pensiero.

Crisi dell'arte

Vita, lavoro, pensiero, musica, arte, sono tutte espressioni diverse, ma collegate, dell'uomo. Anche l'arte, che è una delle più alte intuizioni dell'essere, sta passando una crisi che può essere molto indicativa. Vediamo che oggi si producono delle innovazioni radicali nel campo dell'arte. Il popolo, la gente semplice, resta sconcertata, non riesce a capire queste manifestazioni artistiche d'oggi. E questo è grave sotto un certo aspetto, perché nei periodi più felici della vita del pensiero e della vita dell'arte c'è la partecipazione dell'umanità di allora, del popolo, delle masse. Ancora fino alla generazione precedente alla mia, ad esempio, c'erano in Toscana dei contadini che conoscevano a memoria La Divina Commedia, proprio perché era un'espressione artistica che rispondeva alle esigenze della vita di quel mondo, di quella cultura. Qualcosa di simile succedeva con le grandi tragedie greche, oppure con i dibattiti filosofici che venivano fatti dai filosofi nelle piazze ai tempi dei romani, o con le dispute teologiche che si facevano più tardi nelle chiese davanti al popolo. Queste espressioni venivano seguite dal popolo perché c'era un innesto profondo fra la cultura, il pensiero, l'arte del tempo, e l'esistenza di quelle persone. Allora ci si potrebbe domandare se è vera arte quella produzione che oggi lascia perplessi o che non viene capita dalla maggioranza del popolo. D'altra parte, personalmente, vedo del positivo nelle attuali espressioni artistiche, perché attraverso quelle nuove forme è l'umanità che sta ricercando se stessa. Non è più soddisfatta delle vecchie forme e tenta quindi nuove strade, senza ancora riuscire tuttavia a trovare una nuova sintesi, delle forme che la sazino, ossia che la esprimano nelle sue più profonde esigenze attuali.

Dall'individuale al collettivo

Se oggi tutto entra in crisi e tante cose non soddisfano più, è precisamente perché nel nostro tempo stiamo assistendo a un passaggio dell'umanità da una fase storico-culturale ad un'altra. Qual è l'aspetto fondamentale che sta cambiando nella società attuale? Si tratta del fatto che fino ad ora l'uomo occidentale ha visto e vissuto le cose da un punto di vista soprattutto individualistico, mentre la fase nuova nella quale stiamo entrando è quella della vita collettiva, o - se non si vuole usare questa parola che può avere anche un senso tecnico molto preciso - della vita comunitaria. Questo succede sia a livello, diciamo, superficiale (notizie anche minime che si sanno dappertutto, rapidità dell'informazione, facilità di spostamento e di contatto con altri popoli e culture, eccetera), sia ad un livello più profondo. Prima ognuno pensava da sé, e poi comunicava o riceveva dagli altri. Se scriveva una lettera, la risposta gli arrivava dopo mesi di corriere; intanto lui meditava per conto suo, poi quando riceveva la risposta poteva ripensare tranquillamente all'argomento trattato e riscrivere un'altra lettera che arrivava a sua volta dopo mesi. Basti citare san Girolamo: le sue lettere sono datate a tre, quattro anni di distanza, alle volte, a causa del tempo che occorreva ad una lettera per arrivare dall'Africa all'Europa e alla risposta per il viaggio inverso.

E quello che si dice della lentezza delle comunicazioni si può affermare di tante altre cose. Il fatto, ad esempio, che non esistesse la stampa faceva sì che anche delle opere più grandi, quelle che hanno fatto storia, le Summe Teologiche del medioevo, ad esempio, ce ne fossero poche decine di copie in tutta l'Europa: era un manoscritto che si andava a consultare solo nelle università, nelle grandi biblioteche, mentre normalmente non circolavano che appunti compilati dagli alunni stessi, dato che un'opera di quel genere aveva un prezzo commerciale evidentemente altissimo. Questo per dire che i contatti umani, i problemi, lo sviluppo conoscitivo, erano diversi da quello che sono oggi. L'uomo pensava da solo. Non esisteva la socialità conoscitiva in maniera così acuta come si manifesta oggi. Ai nostri giorni stanno cambiando tutti i rapporti. Riceviamo continui choc dal ritmo della nostra vita, dai contatti permanenti che abbiamo con gli altri uomini, siamo bombardati continuamente da immagini, pubblicazioni, notizie, ci troviamo in una tensione continua fra le mille informazioni che ci arrivano e la necessità di andare a fondo nei problemi, fra la specializzazione e un dilettantismo superficiale in ogni campo.

Jacques Maritain dice di san Tommaso che aveva letto tutta la produzione che c'era stata fino allora, del mondo greco e del mondo romano, della patristica e del mondo medievale, e solo quando poté dire di avere una certa competenza, oltre che nella filosofia e nella teologia, anche nella scienza, nell'arte, nella medicina, incominciò a produrre. Lui voleva dire qualcosa di nuovo, quindi sentiva di dover leggere tutto quello che l'aveva preceduto. Oggi uno specialista, se da una parte è cosciente del fatto che è impossibile fare una cosa simile, allo stesso tempo sa che se non è collegato in qualche maniera con le altre scienze rischia di commettere dei grossi errori, di perdere tempo, di affrontare problematiche false, di fare della mitologia o di parlare "sopra le nuvole". Da qui le esigenze attuali del lavoro in équipe, la necessità del lavoro e dell'insegnamento interdisciplinare, del dialogo, della comunione. E questo non solo per un'utilità pratica, perché essendo in più riusciamo ad affrontare un problema da più angolazioni e arriviamo più facilmente a una soluzione, ma perché si sta sviluppando in maniera nuova l'essere sociale dell'uomo, anche a livello conoscitivo. La marcia dell'umanità, le circostanze storiche, mettono l'uomo nelle condizioni di sviluppare questa sua dimensione fondamentale, come mai era successo prima nella storia.

Ricerca e disarmonia

Questa situazione non poteva non incidere profondamente anche nel mondo dell'arte. Gli artisti non possono estraniarsi dall'umanità d'oggi con tutte le sue caratteristiche, con i nuovi tipi di rapporto che vanno nascendo. E non devono estraniarsi, poiché se non hanno tutto dentro, in un certo senso, non sono artisti, in quanto non riescono a esprimere l'umanità nella quale vivono. Qualcuno riesce ancora a tenersi ai margini del travaglio della società attuale, però sono delle eccezioni che non riescono a incidere profondamente, e anche se esprimono delle cose belle e positive la gente le sente sempre meno come proprie, perché non esprimono più il mondo in cui viviamo. E questo mondo nel quale ognuno di noi vive viene espresso molte volte da queste, più che composizioni, decomposizioni che troviamo in certe espressioni artistiche. Da una parte verrebbe da pensare che si stia impazzendo, o che ci si trovi davanti ad accorte trovate pubblicitarie e commerciali per acquistare fama e danaro. Però se guardiamo più in profondità dobbiamo riconoscere che noi siamo proprio così. L'arte d'oggi esprime esattamente lo stato d'animo che proviamo noi nel vivere in mezzo a tutti gli altri: cioè noi vorremmo essere un po' di questo e un po' di quest'altro, avere tutto in noi ed essere un po' tutto. L'arte attuale riesce ad esprimere in qualche maniera quello che siamo noi, uomini d'oggi. In maniera ancora disarmonica, è vero, ma proprio perché è l'uomo stesso che è disarmonico dentro di sé e nei suoi rapporti.

L'artista d'oggi è immerso in un'umanità che ha fatto esperienze così ricche e profonde, da sentire che le forme precedenti dell'arte non gli bastano più per esprimere quell'uomo che è. Allora entra in crisi. Crisi dell'arte, dunque, ma tanto in quanto esprime la crisi di transizione dell'uomo che sta avanzando verso una nuova sintesi. E' entrato in crisi uno schema, una serie di valori alcuni dei quali dopo verranno ripresi, perché quello che è valido l'uomo lo ritrova sempre.

Un'arte nuova

Verrebbe da domandarsi: ma allora dove andremo a finire? Penso che l'umanità stia andando verso un nuovo equilibrio sociale dato da un nuovo senso di unità e di distinzione. Bisogna che l'uomo scopra che è più sociale di una volta, anche se rimane completamente se stesso. Ed è più solo, in un certo senso, pur essendo più pienamente inserito negli altri. Si sta andando verso nuovi punti di contatto, di dialogo, di coesistenza, di rapporti, sia fra le persone che fra i gruppi sociali ed i popoli. Si sta aprendo il passo una nuova vita, una nuova visione della vita. L'umanità sta cercando una realtà nuova, una fratellanza, una sintesi nuova che è divina e umana. E anche l'arte, che oggi si trova a cavallo fra due mondi, riuscirà ad esprimersi in una forma. Ogni stagione ha i suoi fiori, quindi l'arte non può esprimersi oggi con le formule del secolo XIV o di un secolo fa, pur essendo meravigliose. E' per questo che quando degli artisti si trovano oggi per cercare una nuova unità spirituale tra loro -- non spirituale in senso devozionale, ma nel senso più personale e profondo che si possa pensare -- stanno mettendo le basi più solide per risolvere il problema dell'arte, per trovare nuove espressioni artistiche che esprimano e sazino la conoscenza e la vita dell'umanità che sta nascendo. Ci vorranno degli artisti che possiedano un nuovo tipo di arte e di conoscenza, che non è solo quella individuale, ma che permetta loro, restando e scoprendo sempre più pienamente se stessi, di esprimere anche un po' della conoscenza dell'altro. Si dice che l'amore è unitivo, e per questo è fondamentale per la conoscenza. Un gruppo dove ci sia un vero rapporto di amore, di unità, riesce più facilmente a trasfondere reciprocamente fra i membri i diversi modi di vedere le cose. Ognuno, così, è capace di vedere dal proprio punto di vista, ma anche con l'occhio dell'altro.

Anche quando non siamo uniti nell'amore, in un certo senso ci influenziamo: se non altro come reazione, gli altri ci comunicano sempre qualche cosa. Ma se ci inseriamo nell'essere dell'uomo e nell'essere metafisico che tende all'unità, noi facilitiamo enormemente questo nostro modo di conoscere e assimiliamo quegli elementi che poi sapremo esprimere in forme tali che gli altri capiranno, perché sono proprio le forme che tutti inconsciamente sentono e vivono.

Le espressioni attuali dell'arte che ci sembrano così strane, sono in realtà espressione di quello che è l'umanità costretta a vivere unita essendo ancora disunita. Esprimono mille cose non ancora armonizzate. Se noi riuscissimo ad armonizzarci tra noi come persone, allora ci armonizzeremmo anche nell'arte e nelle sue espressioni, perché l'arte è l'espressione dell'essere, ed i veri artisti sono quelli che riescono a dar forma, al di là delle tecniche che hanno imparato, alla realtà che possiedono dentro. Se non riusciamo ad armonizzarci non riusciremo mai a creare un'arte nuova che soddisfi tutti. Quindi da una parte è bene che emergano le attuali espressioni artistiche, perché ci fanno vedere la crisi delle forme del passato e ci fanno meglio capire come siamo adesso. Però sono anche un sintomo dell'urgenza che abbiamo di andare avanti, sono un segno che l'essere è già al di là della forma artistica attuale. Se l'arte si esprime in forme decomposte vuol dire che siamo già in un essere che è al di là e che non ha trovato ancora una sua perfezione formale. L'arte attuale è la distruzione del vecchio tipo, ma non è ancora il nuovo tipo. Questo riusciranno a crearlo solo delle persone in sintonia con il grado di sviluppo attuale dell'essere e dell'umanità. Delle persone che siano in tale comunione fra loro da poter esprimere allo stesso tempo quello che loro personalmente sentono e quello che sente il corpo sociale in cui sono inserite. Che sappiano ascoltarsi tra di loro, e non solo attraverso le parole, perché alle volte basta ascoltare gli altri prima ancora che dicano una parola, basta ascoltarli nell'essere che ci danno, nell'essere che sono. Penso che sarà da persone di questo tipo che nascerà qualcosa di nuovo, che non distruggerà il vecchio ma lo conterrà - perché tutte le grandi epoche artistiche contengono in sé i semi di ogni altra epoca -, esprimendosi però da un altro punto di vista, da un altro aspetto. Queste forme nuove non si può stare ad attendere che nascano. Nasceranno da persone che abbiano scoperto nel senso più profondo la socialità, la comunione.

© Pasquale Foresi

(foto illustrative al testo: Marek Trizuljak - Venezia, Ottobre 2005, nel periodo della Biennale)