TRIALOG

 Dialog ve společnosti a jeho analogie se zkušeností výtvarného umění

         V italském městě Orvieto se nachází v zastrčené uličce stranou hlavní turistické trasy malý kostelík, v němž se dochoval oltář z původní etruské svatyně. Vypadá to spíše jako nějaká moderní plastika - tři sloupy se směrem vzhůru sbíhají do jednoho úběžníku a v horní části je osazen svorník, který vše spojuje do jednoho celku. Výrazová a symbolická síla kompozic založených na vyváženosti tří prvků, například ve výtvarném umění, je známá odedávna. Podobně u některých technických konstrukcí přináší vyváženost tří segmentů značnou stabilitu, účinnost a nezřídka i pozoruhodnou estetickou působivost.

Rozvinutá lidská společnost se dá popsat pomocí různých modelů. Každý takový model má svá omezení a zákonitě nemůže obsáhnout celé složité předivo vztahů, nesmí se proto absolutizovat, ani aplikovat příliš jednostranně. Během civilizačního vývoje se objevily různé systémy, třeba hierarchický, kastovní, či stavovský, zdaleka ne vždycky se ale jednalo o harmonickou souhru. Soudobé pojetí dobře uspořádané společnosti lze popsat například pomocí modelu vyvážené spolupráce mezi správou veřejných věcí, oblastí tvorby ekonomických hodnot a občanskou sférou. V podstatě se jedná o novou formu tří dávných činností lidské pospolitosti, která dělila svůj čas na práci pro zajištění životních potřeb, na vlastní organizaci spojenou se zajištěním obývaného teritoria a na činnosti, jimiž se utužovala kulturní kontinuita a vztahy uvnitř daného společenství. Cílem mé úvahy není zkoumání magických číselných vztahů, například abstraktní a někdy až mytologizované triády, rád bych spíše věnoval pozornost životnímu principu, jehož existenci a působení lze vysledovat v historické zkušenosti lidstva. Je to trojiční princip, který je realitou vztahu živých osob. (Vyobrazení nahoře: Eva Trizuljaková  -  „Trojice“)

         V naší zemi jsme prožili dlouhé období, během něhož byly vztahy uvnitř společnosti vážně narušeny. To má dalekosáhlé důsledky a dodnes není dostatečně doceněná potřeba harmonického uspořádání věcí a poměru sil. Skutečná příčina toho je ve zpochybňování hlubších cílů - smysl bytí je odsunut stranou, jakoby šlo o libovolně proměnnou a nepodstatnou záležitost („na to může mít každý svůj vlastní názor“, nebo: „budeme se tomu věnovat, až si na to vyděláme“, atd.). Téměř se zdá, jakoby dnes převažující civilizační paradigma vůbec nebralo do úvahy dlouhodobý smysl dějin. Zbývá pak mechanistické pojetí společnosti, jejíž jednotlivé složky lze domněle různě ohýbat a lámat podle momentálních potřeb. Pokud je však společnost chápána jenom jako souhra sil, či dokonce jako jejich vzájemný souboj, otevírá se cesta k závažným deformacím.

Jednou z nich je absolutní povýšení politické moci a silová manipulace společnosti, což je zřetelně vidět na příkladu diktátorských a totalitních režimů. Ale přehnaná politizace často postihuje také dění v demokratických zemích, zejména v obnovených demokraciích bývalého východního bloku. Průvodním jevem je ztráta pravého obsahu politiky. „Přehled nejdůležitějších událostí v České republice v roce 2005“ (Vysílala ČT opakovaně počátkem ledna 2006) byl popisem série šarvátek mezi politiky. V těchto střetech vůbec nešlo o závažná domácí a celosvětová témata ani o podstatné výzvy dnešní doby, ale především o výlevy vzájemných nevraživostí. To je předkládáno jako podstatný děj, nikde ani zmínka o celé pestré mozaice společnosti a mnoha důležitých událostech jimiž žije! Za zvláštní samostatnou úvahu by pak stálo, proč média tak ochotně přistupují na tuto hru.  (Vyobrazení - Vlevo: Otto Herbert Hajek - „Dreiheit“ Vpravo: M. Trizuljak - „Stéla - Trojice“)

Dalším extrémem je ekonomismus, nadřazení hmotných zájmů a snaha řídit celý chod společnosti pomocí matematicky definovaných ekonomických mechanismů. To je často vydáváno za jednoznačně pozitivní postup, ale důsledky jsou rozkladné (záměna hodnot a cílů, potlačení jiných důležitých dimenzí lidského života a narušení vztahů). V případě nadvlády neomaleného dvojspřeží politické a ekonomické moci se občanská společnost stává jenom jakýmsi apendixem na úrovni kroužků výuky paličkované krajky a jiných pitoreskních zálib. A naopak, když vinou příliš neuspořádaných poměrů musí občanské iniciativy více vystoupit do popředí, může to mít ozdravný účinek, ale hrozí také riziko anarchie. Masivní vzájemné propojení mezi politickou a ekonomickou mocí je dnes jedním z nejvážnějších nebezpečí. Jeho triumfálním obrazem byla ještě do nedávné doby budova Světového obchodního centra v New Yorku, dva vedle sebe stojící nebetyčné obelisky. To je princip zdvojení vítězného sloupu, obraz fascinace mocí a adorace tvrdé vítězné síly. Podobně, i když ve výsostně kultivované výtvarné formě, je tomu například také u sousoší anglického sochaře Henryho Moora „Král a královna“. Dvě vedle sebe sedící bronzové postavy, které se zvedají proti obzoru na návrší v drsné skotské krajině u Dumfries, vzbuzují svojí silou a majestátností v divákovi úžas, ale zároveň i obavy.  (Vyobrazení: Henry Moore - „Král a královna“)

Nutno ovšem dodat, že toto sousoší má v sobě mnoho dalších dimenzí a můžeme v něm vycítit vztah mezi dvěmi postavami, i když je to spíše partnerství v podílu na majestátu, než vyjádření životodárného vztahu lásky. V některých jiných příkladech ze současného výtvarného umění, například v plastikách, sdružujících tři vedle sebe stojící vertikální tvary (viz např. O. H. Hajek - plastika „Dreiheit“) jakoby šlo o další zesílení, tedy ztrojení symbolu moci. Taková koncepce sama o sobě nestačí k tomu, aby vyjádřila trinitární princip, proto bych rád obrátil pohled k dalším uměleckým dílům. Mezi prvními se nabízí jeden z nejslavnějších obrazů světových dějin umění, ikona Andreje Rubleva „Trojice“. Jiným možným příkladem je detail obrazu anonymního vlámského malíře s názvem „Nebeská hudba“. Oba jmenované obrazy mají zřetelné trojúhelníkové, či třísegmentové skladební schéma, které je rozvinuto směrem dovnitř i vně obrazového prostoru a navozuje pocit vzájemného prolínání, rotačního pohybu a spirálovitého stáčení směrem do centra děje. V podobných dílech není práce s číselnou symbolikou spoutaná předem stanovenými koncepty, má dynamickou logiku, vyjadřuje jak jedinost a trojjedinost, tak i nekonečnou mnohost.

Vlevo: Vlámský anonym - „Nebeská hudba“

Vpravo: Andrej Rublev - „Trojice“

Příklady z umělecké oblasti ukazují na přesah, který také můžeme objevit při pečlivějším studiu fungování lidské společnosti. Její zmíněné tři součásti se vyznačují potřebou součinnosti - jejich smysl se naplňuje ve vzájemné službě a ve společné koordinované službě dalšímu, řádově vyššímu cíli. Politika vyrůstá z občanské sféry a potřebuje se neustále revitalizovat dialogem s ní. Politické strany zpravidla vznikají z lidových hnutí, anebo ze sdružení občanů za účelem naplnění určitých konkrétních potřeb a uskutečnění nových vizí uspořádání společnosti. Ekonomický sektor nemá své hlavní zdroje ve velkých podnicích, ani v kapitálu, či přílivu investic, skutečným zdrojem ekonomiky je souhrn kvalit, jimiž žijí občané (mravní zásady, míra vzdělání a osobnostní formace, celková kulturní a civilizační úroveň daného společenství, z níž vyplývá obecná atmosféra důvěry). Občanský sektor naplňuje mnohé specifické potřeby společnosti, které nemůže zajistit ani politika, ani ekonomické struktury, ale především je prostředím, kde se rozvíjí a předává soubor hodnot, z nichž čerpá celá společnost. Jednotlivě žádná ze součástí společnosti nevyčerpává důvod své existence v sobě samé; hodnoty, z nichž žije si nevytváří sama, ale mnohem spíše je jejich projekcí. Na tomto místě může dobře posloužit příměr větrné elektrárny. Elektrárna energii nevyrábí, ale je zařízením, které slouží k její transformaci a přenosu za jiným, ji přesahujícím účelem. Sotva kdo by mohl tvrdit, že vrtule větrné elektrárny, či rotor vodní turbíny je původcem fyzikálních zákonů, je to přesně naopak - fyzikální zákony určují jejich tvar a konstrukci. Snad každý člověk s minimem základního vzdělání bez problémů připustí platnost těchto základních zákonitostí v případě technických konstrukcí, zato ale ve společenských vztazích se znovu a znovu pokoušíme chovat, jakoby tam žádné ani trochu podobné zákony neexistovaly a neplatily.

Síly působící ve společnosti nejsou slepými mechanismy, s nimiž lze jakkoliv beztrestně a bez důsledků manipulovat. Jsou to živé reality, naplněné konkrétními životy skutečných lidí, znamenají praktické vyjádření určitého hodnotového systému a ctí určité přesné zákonitosti. Zdroje hodnot, kořeny i konečné nasměrování celého tohoto pohybu výrazně přesahují horizont běžného každodenního popotahování, svárů, námah a plahočení. Vyvážená součinnost mezi jednotlivými sférami lidské společnosti ještě není cílem sama o sobě, mnohem spíše je prostředím pro život.

Michel Pochet  -  „ Trinité“

Toto prostředí je původem a smyslem svého bytí trojiční, protože pohyby ve společnosti, souhra a vzájemná soutěž jejích stavebních článků, vztahy mezi lidmi a lidskými skupinami, to vše má své opodstatnění, vysvětlení a cíl v Boží Trojici. Z pohledu židovské a křesťanské duchovní tradice je člověk utvořen jako Boží obraz. Je to jenom jakési metaforické vyjádření, které se může stát zdrojem nekonečné řady abstraktních úvah? Anebo je to kvalitativně úplně jiná a podstatná výpověď s konkrétními důsledky pro lidský život?. Bez odpovědi na tuto otázku se úvahy o lidské společnosti budou neustále točit v bludném kruhu. (Celá biblická tradice ovšem stojí na konkrétních životních obrazech, abstraktní konstrukce jsou jí cizí). Výpověď o člověku jako Božím obrazu byla v minulosti vnímána individuálně, tedy především ve vztahu k jedinci. Ale tento přístup v sobě ukrývá několik zásadních úskalí. Celou problematiku lze pochopit a vysvětlit až v okamžiku, kdy vezmeme do úvahy Boží obraz - a tudíž i obraz člověka - jako společenství živých osob a vroucí výheň dynamických, neustále rostoucích a rozvíjejících se živých skutečností.

Vlevo: Henry Moore - „Tři postavy“

Vpravo: A. Trizuljak - Jedna ze studií pomníku obětem tří velkých holocaustů 20. století

Jednota v rozmanitosti, v posloupnosti od anorganických a organických světů, přes lidskou pospolitost a z ní vyrůstající sféru vědomí, až po duchovní reality (viz např. Pierre Teilhard de Chardin: Člověk a vesmír), je podstatnou vlastností všech forem bytí. Obrazy, či příklady, jak je nabízí umění, otevírají jednu z důležitých cest, vedoucích k srdci tématu.

Navzdory silám chaosu a entropie je tíhnutí k harmonii, k bytostnému pocitu správnosti věcí a jejich souladu, jedním z nejpodstatnějších projevů života vůbec. Ještě předtím, než se dostaví rozumová reflexe, jsme schopní vnímat spontánně a přímočaře tento soulad jako krásu. Zdá se, že právě v tomto spočívá vlastní nenahraditelný přínos umění, jeho specifický hlas.

Mnozí výtvarní umělci se ve své tvorbě dotkli trojičního tématu, někdo spíše v kompozičních variacích, založených na vyvažování tří prvků (tři hmotné sochařské segmenty, tři barevné plochy, anebo dominantní souzvuk tří barev v obrazovém prostoru, případně vyjádření ve formě triptychu). Jiné tvůrce zajímá hledání základních archetypů, či magie čísel, další se vydávají cestou zkoumání křesťanské výpovědi o Bohu jako Trojici živých, včetně zkoumání historicky starších (nejenom) biblických předobrazů. Přitom jedno nevylučuje druhé, naopak, mezi tím vším lze někdy najít pozoruhodné souvislosti. Ve výtvarném umění 20. století najdeme více autorů, kteří se opakovaně zabývali motivem kompoziční triády. Zmíněný sochař Henry Moore je v tomto směru jedním z nejpříznačnějších, podobně i německý sochař a malíř Otto Herbert Hajek. Mohu také uvést rozsáhlé dílo mého otce, Alexandra Trizuljaka s mnoha příklady trojiční inspirace, mezi nimi pozoruhodnou monumentální plastiku stojící nedaleko Bratislavy u dálnice při příjezdu od Brna, anebo řadu studií památníku obětem totalitních režimů 20. století, které naznačují hlubinné souvislosti trojičního tématu s tajemstvím utrpení a bolesti.

Alexander Trizuljak - „Trojice - Tři pruty Svatoplukovy“, plastika u dálnice nedaleko Bratislavy

Uvedené příklady a připojené reprodukce jsou výběrem z toho, co je mi niterně blízké, anebo vycházejí z okruhu lidí, s nimiž jsem měl možnost se osobně setkat. V každém případě se mi zdá, že ve výtvarném umění pozdější doby není trojiční inspirace příliš obvyklá. Umělců, kteří se jí zabývají systematicky, pravděpodobně nebude nějaký velký a převažující počet, určitě ji však nalezneme například v tvorbě Václava Boštíka, Ludvíka Kolka, Karla Rechlíka, Václava Vaculoviče, či Pavla Šlegla, abych jmenoval alespoň některé z českých autorů.              

Vyobrazení vpravo: Otto Herbert Hajek -  „Obraz“

 Tím vůbec nechci navozovat pocit, že právě toto by mělo být tím „jedině správným, vyšším a vznešenějším tématem“, na rozdíl od velké škály dalších významných inspiračních okruhů, přítomných v současném umění. Přesto si ale myslím, že je to jedno z platných velkých témat uprostřed přemýšlení o smyslu a cíli našeho bytí. Je to obzor, který se na jednu stranu jeví jako nevýslovný a neuchopitelný (viz známé Augustinovo přirovnání o pokusu malého chlapce vyčerpat moře pomocí mušle). Ale na druhé straně, při zvažování v analogii vztahu živých osob, a snad i za pomoci umělecké výpovědi, se toto „téma“, nebo spíše realita, může ukázat jako zdroj překypující životodárné síly, jak při ontologickém bádání, tak i při hledání nových východisek pro dnešní lidské společenství, které jakoby se ocitalo sevřeno v kleštích obrovského napětí a očekávání, v bezprostřední hrozbě výbuchu a následující vichřice převratných změn. Zde by se možná také umění mohlo ukázat jako jedna z cest, napomáhajících pokojné, kontinuitní a harmonické proměně světa.                                       

© Marek Trizuljak