Jan Jílek            15. 12. 1950 - 29. 6. 2019
Izajáš 42:16  „Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu.“


Jan byl silnou osobností, kterou neustále posilovaly životní události, jimiž prošel. Měl nesnadné dětství, ale se svou rodinou měl silné pouto: miloval svou maminku, která byla původem Rusínka ze Stakčína a která ho naučila píli a vytrvalosti. A vážil si zemité síly a rodinné soudržnosti rodu Jílků. V mládí byl stejně jako jeho otec u labské plavby. Velmi rád na tuto svou životní etapu vzpomínal a vyprávěl o ní.

Vyrovnal se se závislostí svého otce, těžkou nemocí matky a překonal svou vlastní závislost. Právě v Děčíně, v terapeutické skupině Jana Lutery, svého pozdějšího celoživotního přítele, začala před pětatřiceti lety jeho nová cesta života v abstinenci, spojená s klubem Z a s místní farností.

Třikrát se oženil a měl čtyři dcery, a přesto, že ne vždy měl to štěstí je provázet jejich životem k dospělosti, velmi mu na nich záleželo a miloval je. Měl dva vnuky a dvě vnučky a těšil se na páté očekávané vnouče.

Cesta pro něj byla důležitým životním symbolem, ale i v doslovném významu: Byl Chodec.  Prošel mnohokrát mnoha kouty naší země, ale také Anglii, Kanadu, Nový Zéland, Izrael. Byl dvakrát poutí v Itálii, došel pěšky na Gibraltar a na mnoho dalších míst.

Po odchodu od plavby a z Děčína do Prahy vystudoval Fakultu psychosociálních studií a absolvoval tři odborné terapeutické výcviky. Stal se vyhledávaným a uznávaným terapuetem. Mnoha lidem pomohl napravit životy. Dostat se z největších srabů. Nebrat abstinenci jako cíl, ale jako prostředek ke kvalitnímu životu. Snažil se napravit své chyby a vztahy. Dával lidem druhé šance, protože i on je potřeboval. Mnoha svým bývalým klientům byl svědkem na svatbách či kmotrem jejich dětí. Někteří z nich se stali jeho blízkými přáteli. Měl vzácné a dlouhodobé pracovní vztahy s kolegy a spoluterapeutkami v Bohnicích i na skupinách.

Od malička rád a hodně četl, neustále se vzdělával, psal blogy, napsal šest knih o vztazích a závislosti. Byl svérázný jako jeho knižní postava Jindřich, zvaný Týpek. Příběhy o Týpkovi a Jolaně, a nejen ty, v posledních letech převedl do několika divadelních her, které sám zrežíroval a úspěšně uvedl na divadelní prkna. „Ze závislosti do nezávislosti“ je název více než dvacetidílného seriálu ČT, v němž byl autorem námětů I průvodcem. Stal se spoluautorem scénáře a poradcem celovečerního filmu , který letos půjde do kin.

Od ledna se vyrovnával s těžkou nemocí, neztrácel trpělivou naději a dělal mnoho kroků pro uzdravení. Jeho nečekaně rychlý odchod je pro rodinu a Radku, která mu byla v posledních letech po boku, velkou ztrátou. Pro sestru Alenu byl především bratrem, přítelem, spolehlivým člověkem, který pomohl, když to bylo v jeho silách. Jeho nejstarší dcera Petra ho obdivovala za jeho sílu, úspěchy, odolnost a pevnou vůli a v tomto byl pro ni velkou inspirací. Bylo pro ni důležité strávit s ním čas v posledních měsících jeho života.
Dcera Katka si ho z celého srdce váží jako svého otce, jako člověka, který měl svůj životní osobitý styl, byl štědrý, nezáviděl a vše dělal naplno.
Nejmladší Babeta se s ním začala potkávat až v dospělém věku, ale váží si toho, že ho mohla poznat jako osobnost, která sice mohla být někdy komplikovaná, ale přesto v mnoha ohledech inspirující.

Radka je vděčná za jejich hlubokou a dospělou lásku, svobodyplný vztah a tvořivé přátelství.
V jedné z knížek jsme našli slova: „Čas od času jsem sražen k zemi, ale vždy vstanu a nedovolím nikomu, aby mi v tom bránil.“ Nenechme se tedy zármutkem z jeho odchodu srazit na zem.

Jan odešel domů, smířený s Bohem i lidmi. V blogu z 26. května tohoto roku psal:
.“..občas si přemýšlím, jaký smysl pro mne má tahle životní situace. Asi tenhle, všechno musím opustit, všeho, co jsem doposud považoval za důležité, sice důležitým zůstalo, ale nejdůležitější je, postarat se o sebe, zachovat si důstojnost i v té nemoci. Nebojovat s ní, ale naučit se s ní žít.
Pak si člověk uvědomí, jakou hloubku má ten zenový příběh o muži, co visí nad propastí, jednou rukou se drží šlahounu a druhou rukou ochutnává jahody a říká si: „Ach, jak sladké ty jahody jsou.” Tak nějak podobně prožívám svou momentální situaci. Život je sladký. I v nemoci. Uvidím, co bude dál. Ale, ... nějak bylo, nějak bude a Boží jméno budiž pochváleno. Amen! Jo jo.“

Konec slov Jana Jílka.